Soutěž "Stíny času"
Soutěž "Stíny času" (anglicky "Shadows of Time", italsky "Le ombre del tempo") je určena pro tvůrce slunečních hodin. Jejím účelem je rozšířit vědomosti o astronomických, historických a uměleckých rysech slunečních hodin. Podněcuje zachování a restaurování existujících slunečních hodin a zhotovování nových. Povzbuzuje k jejich využití při výukových účelech a při rozšiřování astronomických vědomostí.
Je to mezinárodní soutěž s letitou tradicí. Jednou za dva roky ji pořádá sekce slunečních hodin Italské amatérské astronomické unie s astronomickou observatoří Serafino Zani(ho) v severní Itálii. Sponzoruje ji Italská amatérská astronomická unie (UAI) a Italská astronomická společnost (anglicky "Astronomical Italian Society", italsky "Societa Astronomica Italiana").
Soutěž je přístupná pro každého zhotovitele slunečních hodin (sundials makers, construttori di quadranti solari). Přihlásit do soutěže lze již existující hodiny (nové nebo restaurované) prostřednictvím přihlášky s barevnými fotografiemi a průvodním textem. Do soutěže lze zaslat - mimo soutěž - projekty nových hodin, makety nebo výukové modely. V přihlášce je nutno uvést, zda se jedná o práce amatérské nebo profesionální. Díky korespondenčnímu přihlašování je účast soutěžících vskutku mezinárodní. Kromě italských "slunečních hodinářů" jsou účastníci z Rakouska, Finska, Francie, Německa, Austrálie a dalších zemí. Každý účastník může podat maximálně tři přihlášky s odlišnými pracemi.
V roce 2014 proběhlo již XIII. kolo této mezinárodní soutěže. Zaslané materiály zůstávají majetkem studijního a výzkumného centra Serafino Zani(ho) v Lumezzane poblíž Brescia. Stávají se součástí jeho expozice. Vítězná kolekce fotografií je publikována prostřednictvím sponzorských organizací a v místním tisku. Práce profesionálů nemají nárok na výhru, ale jsou publikovány. Složení komise je stanoveno předem. Přihlášené práce hodnotí komise dle různých hledisek, například:
Soutěž má dlouhodobě vysokou úroveň. Svědčí o tom ukázky soutěžních prací, které pro ilustraci na těchto stránkách uvádím.
Výsledky předchozích kol soutěže (v italštině) najdete na rozcestníku https://archivio.astrofilibresciani.it/Meridiane/Ombre_del_tempo/Precedenti.htm.
3. cena ve IV. kole pro komplex šesti svislých slunečních hodin - pro jejich formu a elegantní provedení s mnoha informacemi. Autorem je
Jean Pakhomoff z Marseille (Francie). Hodiny jsou umístěny rovněž v Marseille.
2. cena za novost a originalitu ve IV. kole pro náramkové vodorovné hodiny. Autorem je Rossero Mario z Villarfocchiardo (Torino, Itálie).
3. cena za umělecké ztvárnění a spojení názornosti s originalitou v VI. kole. Autorem je Joan Olivares Alfonso z Valencie (Španělsko)
Ocenění v profesionální kategorii v VI. kole - jako zajímavé z didaktického hlediska, umělecky hodnotné a gnómonicky vícefunkční. Autorem je
Mario Arnaldi z Lido Adriano (Ravenna, Itálie).
Ocenění v VI. kole za elegantní a neobvyklé řešení. Číselník pro letní čas je umístěn na západní stěně mírně natočené k severu.
Pomocí mapy nakrelené ve středovém zobrazení (světové strany jsou převráceny - sever je dole, jih nahoře, východ vlevo a západ vpravo) jsou
vyznačena města v kterých v okamžiku, kdy "na ně ukáže stínový ukazatel", nastává poledne. Zobrazení mapy u takovýchto poledních (světových) hodin
je originální. Bohužel, díky středovému zobrazení je obtížné se v mapě rychle zorientovat. Dole je zobrazena Afrika, vlevo nahoře jižní Amerika
a vpravo severní Amerika. Vlevo (nahoře) vedle hodinových čar jsou arabské číslice pro odpolední hodiny. Vpravo (dole) vedle hodinových čar je údaj
východní zeměpisné délky. Časový posuv jedné hodiny odpovídá rozdílu zeměpisných délek o 15°. Autorem je Mario Anesi
z Torina (Itálie). Jsou umístěny v Almese (Torino).
Ocenění za originalitu v VI. kole. Číselník hodin je průsvitný (transparentní). Stín ukazatele je viditelný zespoda. Zpravidla se díváme na číselník hodin
ze strany stínového ukazatele. V tomto případě je ukazatel umístěn za plochou číselníku, takže při pohledu zespoda jej nevidíme, ale jeho stín ano.
Jako spoluautoři jsou uváděni Enrico Besutti a Alessandro Gunella z Biella (Itálie?).
Ocenění ve IV. kole za eleganci, uměleckou hodnotu, originalitu a znamenité spojení prstencových hodin s okolím. Autorkou je Gretta Wilkinson
z Melbourne (Victoria, Austrálie). Jsou umístěny v Melbourne.
Výsledky VIII. kola (2005) jsou uvedeny na stránkách http://pagesperso-orange.fr/cadrans.solaires/cadrans/Cadran-brescia.html. Stránka je ve francouzštině.
V X. kole (v roce 2007) byly zastoupeny sluneční hodiny
v Sezimově Ústí.
Výsledky tohoto kola jsem našel pouze
v italštině.
V XI. kole (2009) byly zastoupeny další České sluneční hodiny
z Hradce Králové.
Ve světové konkurenci obstály.
Výsledky tohoto kola jsem našel jen v italštině https://archivio.astrofilibresciani.it/Meridiane/Ombre_del_tempo/Undicesima_edizione.htm.
V XII. kole byly zastoupeny třetí tuzemské sluneční hodiny, tentokrát z Ústí nad Labem. Ve světové konkurenci rovněž obstály.
Výsledky XII. kola (2012) jsem našel na následujícím odkazu.
Bližší informace o neobvyklých slunečních hodinách, které pracují nonstop a mají číselník s hodinovými čárami pro všech 24 hodin, najdete na předchozím odkazu.
Do posledního - XIII. kola jsem přihlásil třetí sluneční hodiny, tentokrát troje na shodném stanovišti v Malém Smokovci na Slovensku. Ve světové konkurenci obstály na jedničku.
Dne 3. června jsem dostal od Centro Studi e Ricerche Serafino Zani a Unione Astrofili Bresciani mail s následujícím obsahem: "Vi informiamo che le premiazioni del concorso "Le ombre del tempo" (XIII edizione)
avranno luogo domenica 21 giugno, alle ore 15, presso il portale di ingresso del Castello di Brescia.
La partecipazione ? libera. E' raccomandata la prenotazione.
Il verbale della giuria ? allegato."
Naštěstí tam byl i anglický text: "We inform that the awards of the contest "Shadows of time" will take place on Sunday, June 21st, at 3 p.m., at the main entrance of Brescia Castle.
The participation is free. Your reservations is recommended.
The record of the jury is enclosed."
V příloze byly uvedeny výsledky XIII. kola, které jsou i na následujícím odkazu.
Dozvěděl jsem se, že gnómonickému řešení hodin v Malém Smokovci byla udělena první cena.
Již v roce 2013 jsem se chtěl slavnostního vyhlášení výsledků zúčastnit. Tehdy k tomu nedošlo.
Tentokrát mi v osobní účasti nic nezabránilo.
Vyzýval jsem kolegy sluneční hodináře, aby jeli s námi. Vypadalo to, že pojedeme ve čtyřech a ještě k tomu výkonnějším autem. Nakonec jsme ale jeli jen ve dvou - já a manželka.
Vyjeli jsme z Hradce Králové v pátek 19. června. Počasí nám příliš nepřálo, od Šumavy k Innsbrucku pršelo a v sobotu také.
Cesta z Hradce Králové do města Brescia je dlouhá cca 1.000 km. Kdybychom ji profrčeli, víte kolik slunečních hodin bychom minuli?
Samozřejmě jsme nemohli zastavit u každých, museli jsme předem udělat rozvahu, které z nich navštívíme a kde se zastavíme.
Cestu jsme rozdělili na dva dny, vždy s noclehem poblíž trasy přesunu.
Hodiny jsem sice fotil pod deštníkem, ale i tak jsou na některých snímcích vidět dešťové kapky na objektivu.
Hotel poblíž Hall in Tirol nám sliboval výhled na hory. Zvažoval jsem, zda nebudeme chtít slevu. Hory v pátek díky dešti příliš vidět nebyly. V sobotu dokonce byla mlha a kde jsou hory, jsme se mohli jen dohadovat.
Plánoval jsem zastavení u Karla Schwarzingera (bývalý předseda rakouského spolku slunečních hodinářů) v Sistrans. Bohužel na maily ani na klasickou poštu neodpovídal, a tak jsme si hodiny na jeho domě vyfotili a jeli dál. Nechtěli jsme svou návštěvou způsobit nějaké 'faux pas' (pokud by byl třeba na léčení, či nemocen ..).
Těšil jsem se na hodiny Peter(a) Anich(a). Stejně jako hodiny Jana Engelbrechta jsou pro mne jeho hodiny Vzorem.
Po ujetí asi 30 km z Natters (poslední zastávka u hodin P. Anicha) vysvitlo sluníčko. Váhal jsem, zda se nevrátit zpátky k hodinám. Naštěstí jsem tak neučinil, svit slunce netrval dlouho.
Situace se vylepšila při příjezdu do Campo di Trens. Slunce sice svítilo, ale díky tomu, že okolo letního slunovratu je na "své dráze" nejvýše, hodiny byly ve stínu.
Některé vytipované hodiny jsme nenašli a naopak zastavili u jiných, které na stránkách sundial atlas uvedeny nejsou.
Občas naše GPS nepochopila, že jedeme osobním autem a vedla nás cestou, kudy nešlo projet.
Před obcí Novacella jsme fotili hodiny zoomem. Pro jistotu jsem vyfotil i "cosi", co by mohlo být slunečními hodinami. Až doma jsem zjistil, že jsou to skutečně hodiny, které výše uvedený zdroj
neuvádí. Až tam někdo pojedete, ověřte to prosím.
Další odbočkou bylo Velturno. Zde jsou hodiny jak ma zámku, tak na jednom domě.
Pak jsme to "valili" směr Brescia.
Když jsme se přiblížili k okraji města, byla manželka překvapená jeho velikostí. Díky Wikipedii jsem věděl, že má 2x větší rozlohu než Hradec Králové a má přes 190 tisíc obyvatel.
V době našeho příjezdu zde byl hudební festival a tak zde bylo plno dopravních omezení, objížděk a především plná parkoviště.
Nakonec se podařilo jak najít penzion, tak místo k zaparkování za rozumnou cenu. Protože jsme nevěděli, zda v neděli auto najdeme, místo parkování jsem si vyfotil.
V neděli jsme se vydali do víru velkoměsta a začali se s ním seznamovat.
Protože slavnostní ceremoniál měl být od 15. hodiny na hradu, vydali jsme se hledat hrad.
Na hradě jsme žádnou zmínku o slunečních hodinách či soutěži "Stíny času" nenašli. Kam se máme dostavit, v té chvíli naprosto netušíme a máme obavy, že akce proběhne bez naší přítomnosti.
Díky informacím ze sundial atlas jsme věděli, že poblíž mají být dvoje sluneční hodiny.
Stále jsme je nemohli nalézt. Prolézali jsme kdejaké objekty, ale tam hodiny nebyly.
Pak jsem vlezl do další budovy a konečně jedny hodiny našel.
Když jsem zasvěceně fotil hodiny, oslovil mne italský pár a chtěl se mnou komunikovat. Jediné, na co jsem se vzmohl, bylo, že jsem jim dal svou cizojazyčnou vizitku.
Upozornili mne na existenci a umístění reflexních hodin "za rohem".
Pak následoval výkřik: "Fábio - Milos Nosek". Nu a pak jsme se navzájem seznámili.
Vlevo je Fabio Savian, vpravo Luigi Ghia. Z obrázku je patrná výborná atmosféra.
Fabio se mne ptal na Jaromíra Cieslu, s kterým spolupracuje. Překvapilo ho, že jsme dobrými přáteli a společně s manželkami jsme byli na výletě v Polsku.
Nás zase překvapilo, že Jędrzejow a sbírku tamějšího muzea neznají. Muzeum má ve sbírkách více než 500 slunečních hodin a různých astronomických přístrojů. Díky počtu exponátů a jejich hodnotě se jedná o 3. největší gnómonickou sbírku na světě, po sbírkách v Planetáriu v Chicagu a Science Muzeu v Oxfordu, a je druhé největší v Evropě.
U reflexních hodin v klenbě jsme se dozvěděli, že vznikaly dva roky. Jakýsi kněz? po dva roky sledoval jižní hodiny a záznamem stínu (po bodech zakreslovaných během dne, den co den) tak vytvářel číselník hodin. Původní konstrukce zrcátka se nedochovala. Při restaurování hodin bylo zrcátko umístěno špatně.
Hodiny, z kterých "opisoval", však restaurovány nebyly.
Díky italským slunečním hodinářům jsme se dozvěděli, kde se koná slavnostní ceremoniál. Ukázali nám také, v které budově ve městě jsou umístěny štěrbinové polední hodiny. Tam jsme se dozvěděli, že jsou přístupné od pondělí do čtvrtka.
Změnili jsme díky tomu pondělní program a před odjezdem z Brescie jsme se šli na tyto polední hodiny podívat.
Ani bezprostředně před zahájením slavnostního vyhlášení výsledků soutěže nikde žádné šipky či sdělení, že se koná (a kde) vyhlášení výsledků soutěže, nebylo. Bez informací italských přátel bychom svou účast ukončili nejspíš na nádvoří.
Po úvodním slovu došlo k vyhlášení oceněných. Byl jsem požádán, abych řekl pár slov k hodinám, které jsem přihlásil do soutěže. Volal jsem na pomoc svou choť, aby tlumočila mou řeč do angličtiny.
Velmi mne potěšil výkřik zúčastněných, že by to chtěli slyšet v italštině. (Oni nerozumějí angličtině, já italštině.) Alespoň tehdy jsem prožíval jakési zadostiučinění.
Zavzpomínal jsem, jak místní podnikatel přišel s požadavkem na turistické zatraktivnění obce a jak jsem se spojil s architektkou Ing. arch. Jaromírou Šimoníkovou, CSc. Vysvětlil jsem tvar pyramidy a funkci jednotlivých hodin.
K oceněným řešením se postupně vyslovili i ostatní. (Bohužel v italštině, takže jsem se jen dohadoval na jakém principu jejich realizace funguje).
Za zajímavou aplikaci považuji sluneční hodiny za oknem v lokomotivě. (To se to řeší, když je železniční trasa ve tvaru přímky.) Vysvětlení funkce (v italštině) jsem však neporozuměl.
Společně jsme se s dalšími oceněnými vyfotili.
O slovo požádal Luigi Ghia, aby upozornil na časopis Orologi solari, který je údajně ke stažení zdarma.
V pondělí ráno jsme před 9. hodinou stáli před budovou se štěrbinovými hodinami. To bylo naše štěstí, protože nás pustil pracovník, který tam byl zaměstnán. Nejprve stále nechápal, co tam chceme. Manželka na něho anglicky a on na nás italsky. Stále jsme nechápali, co ten druhý říká. Pak stačila kouzelná slůvka "orologi solari" a měl jasno. Zkontroloval hodinky, zda je již čas (aby nás do domu nepustil třeba dříve). Dovedl nás přes druhé nádvoří do patra a tam nás nechal vlastnímu osudu.
Zatímco já jsem si prohlížel a fotil detaily hodin, manželka si prohlížela interiéry. Takové hodiny pro ni nebyly nic nového, vždyť se mnou již viděla troje (Wroclaw, Klementinum).
Pracovníka, který nás pustil do budovy, náš odchod naprosto nezajímal. Prošli jsme obě nádvoří a narazili na zavřené dveře. Další test inteligence (kolik nás jich ještě na cestě čeká?).
Pak jsem našel tlačítko, které ovládalo elektromagnetický zámek dveří a byli jsme venku.
Jako první zastávku na zpáteční cestě jsem zvolil Peschiera del Garda, kde je hned trojice hodin. Je to na okraji jezera Lago di Garda. Bohužel dvoje z hodin jsou jen dekorací, což z obrázků v sundial atlas nebylo zřejmé. Ty, které za něco stály, nebyly funkční. Přijeli jsme k nim moc brzy, před jejich pracovní dobou.
Mé zklamání napravily hodiny na centrálním náměstí v obci Nogaredo (asi 30 km jižně od Trenta).
Další pěkné hodiny jsem fotil ve Villa Lagarina. Bohužel jako řidič jsem nemohl vychutnat jejich výrobky - je to na budově destilérky.
Pro zpáteční cestu jsem nemohl najít ubytování v polovině cesty. Našel a zabukoval jsem ubytování v Bad Griesbach im Rottal, což je v Německu, asi 100 km od hranic s naší republikou.
Během cesty mi volalo neznámé číslo z Německa. Protože se neshodovalo s číslem uvedeným na potvrzení rezervace, nevěnoval jsem mu pozornost.
Na dokladu o rezervaci však byla uvedena pracovní doba na recepci do 17:30. Protože jsme si byli vědomi, že to nestihneme, poslali jsme někdy kolem 13. hodiny na číslo uvedené na potvrzení rezervace stručnou textovou zprávu v anglickém jazyce.
Když nikdo na sms neodpovídal, volali jsme centrálu Booking.com. Tam jsme se dozvěděli, že nám německá strana dopoledne poslala mail s dotazem,
kdy přijedeme. Prý s nimi nekomunikujeme.
Od české pracovnice jsme se dověděli, že klíče od ubytovacího zařízení máme ve schránce vpravo vedle dveří. Sdělila nám kód a PIN. Tehdy jsme si mysleli, že máme "vyhráno".
Když jsme přijížděli k obci Bad Griesbach, čekala nás objížďka. Když jsme přijeli do lázeňské čtvrti, GPS mne dovedla na kolonádu. Odmítl jsem se dále řídit jejími pokyny. Sice už bylo šero a deštivé počasí, nikdo se tam neprocházel, ale jezdit po promenádě autem mi přišlo nepatřičné.
Moje žena je zdatná angličtinářka, ale bavte se s Němcem anglicky. Nakonec nás poslali slepou ulicí na její konec. Pomysleli jsme si, že tam přeci nemůžeme zabloudit a že už budeme brzy v cíli.
Ne, ne. Nemohli jsme náš Apartementhaus najít. Nikde žádné šipky, mapka či tak něco.
Nakonec manželka ulovila Němce, který byl den před námi postižen obdobně, uměl anglicky a měl pro naši situaci pochopení. Pomocí přístupových pokynů jsme vyzvedli klíče.
Němec nás zavedl k vjezdu do podzemní garáže a tvrdil, že tam máme zaplacené parkovací stání. My byli přesvědčeni, že máme zaplaceno parkování u Apartementhaus(u). Řekl nám, že máme stejný "šém" jako on a ať tam vjedem. Skutečně po zasunutí šému se nám závora vztyčila a mohli jsme do podzemních garáží vjet.
Na parkovací místo určené našemu Apartementhaus(u) nás dovedla modrá čára. Výtah nás měl vyvézt k našemu pokoji. Když jsme vyjeli do patra, zjistili jsme, že čísla která jsou uvedena na klíčích, v Apartementhaus(u) nejsou. Manželka ztratila nervy a prohlásila, ať se teď starám já. Našel jsem další vchod s dalšími čísly pokojů. Číslo 439 však nikde. Tak jsem zabouchal na apartmán s číslem 230. Nikdo se neozval a tak jsem zkusil klíče. Jeden z nich pasoval. Prohlásil jsem jako praotec Čech: "zde se usadíme".
Sice jsme měli k dispozici apartmán s kuchyňkou, ale po cestě jsme nějak zapomněli nakoupit (nakupujte na dálnici). Pivo, víno, kávu a čaj jsme měli, nákup pečiva počkal na ráno. Vždyť hlad je jen převlečená žízeň.
Musíme pochválit klidné a tiché prostředí. Posilněni spánkem jsme se vydali hledat nějaký market. Našli jsme jen informace. Narazili jsme zase na Němce, který anglicky neumí (považte, pracovník informačního střediska a neumí cizí řeči). My na něho anglicky, on na nás německy. Naštěstí však k věci, pochopili jsme, kde market hledat. V krámu zase anglicky neuměli, ale byla to samoobsluha.
Po vydatné snídani jsme šli na recepci zaplatit. Zase studený německý čumák (žádná vstřícnost, přání dobrého dne či šťastné cesty, dotaz jak jsme byli spokojeni ...). Naštěstí slečna uměla anglicky, alespoň částečný úspěch.
Zavazadla jsme naložili a chtěli z garáží odjet. Svítil zde však červený semafor. Na zdi byl jakýsi německý nápis, že za minutu se rozsvítí zelená. Po dvou minutách jsem navrhl, aby manželka zatáhla za šňůru visící ze stropu. Ona si vzpomněla, že ten Němec, co nám radil, rukama naznačoval, že když bude červená, máme za něco zatáhnout (jako když byly WC nádržky nahoře, tahalo se za řetízek s držadlem). Hurá, zafungovalo to. Nejsem klaustrofobik, ale oddechl jsem si, když jsme byli z garáží venku.
Pak již jen zastávka v Passau a ve Volyni. Sice jsem původně chtěl zastavovat u některých hodin, ale raději jsme jeli bez zastávek domů. Bylo to skvělé, ale stačilo.
kliknutím na šipku